Výlet 6.B a 8.A21.6.2018

Třídní výlet 6.B a 8.A

Ve dnech 6. - 8. 6. 2018 vyrazila na třídní výlet také největší skupina dětí z Podskalky. Dvě třídy na tři dny, to je už výlet. Pro pana Tolara, Janoška a Sedláka je to výzva, které se vždy rádi postaví čelem. Pravdou je, že nejednou během výletů i čelně narazí.

Jsou to většinou děti, které připraví spoustu překvapení, často už před výletem.  Tentokrát to ale vypadalo,  že to bude vše podle plánu. Všichni odevzdali v pořádku návratku k výletu a dokonce přišli i včas k vlaku. Osmáci upozorňovali, že těsný sraz před odjezdem by se nemusel vyplatit. Ale tradičně poslední se mezi vagony stojícího vlaku objevil pan učitel Tolar, který přišel tentokrát včas a bez něhož bychom stejně neodjeli ani my ostatní, protože měl lístky. Rožnovka se rozjela a průvodčí po nás hned vyjel,  že jsme skupina a měli jsme se nahlásit a my, že tedy o tom už příště budeme vědět. Ve vlaku z „Valmezu“ do Mohelnice bylo plno. „Místenky nemáme.“- volal pan učitel, aby ho děti nečastovaly předem známými otázkami. Osmáci našli alespoň vagón s oddělením pro maminky a děti. Tak se tam usadili a vypadali spokojeně (viz. foto). Někteří šesťáci si odmítali najít místa a tak stáli v chodbičce a učitelé se snažili zjistit, kam se těch 33 dětí vlastně podělo. Nakonec se všichni  vešli do třech vagónů. Paní průvodčí, ostrá jak německý ovčák, nejdřív chtěla vyhodit  z vlaku skupinku opilců a potom nám řekla,  že další zastávka je Mohelnice. Říkala taky něco o tom, že trénuje bojová umění a opilců se nebojí a tak jsme s ní už moc řeč nerozváděli  a rozběhli se říct dětem, že na další stanici vystupujeme. Všichni se nastartovali s „batožinou“ na výstup a těsně před zastávkou nám nějaký hodný starší pán řekl, že bude ještě zastávka Červenka. Tryskem jsme opět v přeplněném  vlaku sdělovali všem, že teda nevystupujeme a v Července jsme se vykláněli z oken, abychom vtáhli alespoň hlasem zpět nedočkavce, kteří by chtěli svůj výlet předčasně ukončit. Paní průvodčí jsme popřáli jen pěkný den, pěkně se na ni usmáli a vystoupili v Mohelnici. Přece se nebudeme pouštět do žádných větších akcí s „STS Chvojkovice Brod“. Hned u vlaku na nás dýchla pohoda města a horko, které nás doprovodilo do 3 km vzdáleného Morava Camp. Na cestě jsme se zastavili jen v Mohelnici na zmrzku na náměstí, kde brigádníci pokládali novou žulovou dlažbu. Jde jim to ale klukům v tomto horku, říkali jsme si. V kempu nás čekala tradiční „rvačka“ o chatky, které se učitelé snažili předejít tím, že nikdo neměl na chatce nic víc než postel, stůl a židle. Stejně se našly některé osmačky (nechci jmenovat), které tvrdily, že jsou na tom hůř, protože mají chatku vedle učitelů. A hned přemýšlely o tom, jestli to není záměrně. Druhý den, asi na protest proti tomuto kroku, vyvěsily do štítu učitelské chatky červené kraťasy pana učitele Miloše, který si je nechal před chatkou sušit. Tím chtěly pravděpodobně upozornit na porušování lidských práv ze strany „hradu“. Pan učitel je musel sestřelit míčem, protože byly vysoko a tento čin zavrhl také jeho mluvčí pan „Sedláček“ slovy: „Příště budeme střílet přesněji a nejen novináře.“ První den ale pokračoval obědem, který se téměř nedal sníst, protože plný talíř bramborového salátu a velký karbanátek prostě bez patřičného výdeje energie nesníte. Někteří nedočkavci pořád chtěli nějaký program a učitelé jim udělili osobní volno se slovy: „Dočkáte se, Rudolfe.“ To je zprvu zaskočilo, ale poté se zaradovali, že je to vlastně ještě lepší. No a tak se šlo vydávat energii. Hrál se fotbal mezi šesťáky a osmáky a holky se zapojily taky. Hrál se fotbal proti učitelům, které opět nikdo neporazil. Večeře byla opět vydatná a spánek zasloužený. Jo a všichni se chtěli sprchovat. Na obranu dětí je nutno podotknout, že nemohli. Sprchy byly na žetony a ty si nikdo nekoupil a recepce byla už zavřená. Ráno všichni vstávali v pohodě a někteří dokonce navštívili sprchy se zakoupeným žetonem. Ostatní asi zapomněli, že se nesprchovali a možná někteří zapomněli i druhý den. Nebo měli peníze jen na sladkosti a dárky a s tímto výdajem (20,-Kč za jeden žeton) už nepočítali a řekli si,  že to prostě bez sprchy musí statečně vydržet.

V 10 hodin se vyrazilo směrem Loštice za tvarůžky. Příjemná cesta polem, kde se šlo v houfu a s přestávkami, kdy se jedl oběd v balíčku. Kluci a holky z osmičky se chovali zvláštně a byli asi unavení, protože se začali už od začátku cesty podpírat, držet se za ruce a o sebe opírat. No divili se i šesťáci, natož učitelé. (Poznámka: Jako třeba nová paní učitelka angličtiny ve škole, protože ta únava osmáky zatím stále ani týden po výletu neopustila.) V Lošticích v muzeu se kdosi hned po vstupu divil,  že to tu nějak páchne. Cvičné šlapání tvarohu zvládl nejlépe pan Tolar, ale vydělal by si jen na suchý rohlík natož na TVARGLE. Všichni nakoupili tvarůžky a ty vůbec netušily, jaký proces urychleného kvašení je čeká venku. Původně plánovaných 12 km se začalo totiž protahovat. Před muzeem si ještě někteří jedinci dali tvarůžkovou zmrzlinu a vyhodili tak nejdřív peníze za zmrzlinu a potom i zmrzlinu do koše, protože ji nechtěli dojídat ani učitelé. Další kroky vedly k chráněnému Moravičanskému jezeru. Nejdříve jsme šli v pohodě, ale sluníčko bylo silné a  tak se síly začaly vytrácet a bylo nutné skupinu 37 lidí (, v Lošticích se přidala se i baleťačka Joulies,) popohánět. „Kolik jsme už ušli?“, začaly všetečné otázky. „Asi sedm až osm kilometrů.“ „To není pravda, pane učiteli. Moje GPS navigace v mobilu naměřila dvanáct kilometrů a dvě sta metrů.“. „Asi tam máš špatný metr, Filipe.“- tvrdí učitel Janošek. „Pane učiteli, mě to naměřilo stejně.“ „No ty, aby ses k němu nepřidal, Kubo.“- zahlásil poraženecky učitel. Pan učitel Sedlák má velení a nemohlo se stát, aby se svou mobilní navigací udělal chybu, myslel si učitel. „Pozor, stát, kde to jsme?“ – zvolal najednou pan učitel Sedlák. „Měli jsme zabočit už na té poslední pěšině“, zahlásil  šesťák Kuba H. „ No, teď jsi chytrý.“- reagoval správně pan Sedlák. „Sedněte si tady a čekejte.“- řekl pan učitel a šel s panem Tolarem na průzkum terénu, který se začal jevit nepřátelsky. Všude nás začaly obklopovat dopravníky na štěrk a hromady písku, štěrku a jiné rudy. Na jedné straně cesty se dokonce objevila cedule – Zákaz vstupu, objekt střežen. Byla tam za plotem jen slepice a Matěj prohlásil, že ta to sama neubrání. Podobně to viděl asi i dvojčlenný průzkumný  tým, který po návratu prohlásil, že by se to mělo  dát projít. Což o to, po zpevněné cestě se šlo dobře, bylo se i na co dívat – jeřáby, zásobníky, dopravníky zblízka. Osmák Kuba B. se chtěl na jednom svézt, ale učitel ho zastavil s tím, že musí respektovat cedulku – Zákaz vstupu na dopravník.  Dal si říct, je to hodný chlapec. Začaly kolem nás jezdit i nákladní auta a tak jsme šli  raději v útvaru ve dvojicích. U hromady štěrku označeném pro zahrady nabíral nějaký pán na vozík štěrk, asi pro svou zahradu. Dělníci si nás v podstatě nevšímali, měli hodně práce. To se ale nedalo říct o té paní na recepci. Vypadala,  že na tomto místě sedí už od  roku 1989, ale vytřeštila jen oči a otevřela pusu, když se z její štěrkárny v šiku a pomalu šinul náš štrůdl. Lehce se jen nadzdvihla, vydechla a zase si sedla, když jsme prošli branou ven. A ani nekřičela, protože nebyl vlastně už důvod. My v tu chvíli vlastně ukončili neplánovanou exkurzi místní firmy zabývající se těžbou kamene a štěrku u jezer. Tato prohlídka byla bezplatná a hodně rozšířila naše obzory. Dětem to bylo ale jedno, protože jezera se z obzoru vzdálila a jediné, co bylo vidět, bylo nám dobře známé vlakové nádraží. Osmačka Míša se mračila a na protest šla bosky. „Zase zkratky,  že pane učiteli.“- poznamenala znalecky. Někteří šesťáci ale protestovali hlasitěji a upozorňovali, že z nádraží to jsou ještě tři kilometry do kempu. Došla voda na pití. Děcka do stínu a páni učitelé zajdou pro vodu. Za 20 minut byli pan Janošek a pan Tolar zpět a všechno pití, co dokázali nedaleko koupit a unést, se rychle vypilo. Protože se chtěli všichni koupat, tak se vyrazilo podle navigace pana Sedláka směrem od nádraží k jezeru zvanému „BAGR“, kde se koupou místní. Na frekventované cestě jsme se rozdělili do tří skupin vždy s jedním velitelem a za sebou jsme šli jako vojáci ve skupině po asi dvanácti lidech. Pan Sedlák, jako velitel prvního oddílu, udělal v okamžiku, kdy bylo jezero Bagr nadohled na pravé straně, nečekaný úhybný manévr doleva na pole s obilím. Asi chtěl podejít most před námi zleva, aby se dostal logicky doprava. To se potkalo s nečekanou reakcí v třetím oddíle pana Janoška.  Šesťák Kuba Š. prohlásil,  že to už fakt nedává a že se z toho asi pos… . (Později jsme na rožnovské olympiádě zjistili, že je spíše rychlostní typ, protože obsadil pěkné třetí místo ve sprintu na 60m.) Jiný šesťák, Kuba H., zahlásil,  že asi jdeme plavat na pole“. Někdo si vzpomněl na známý dětský kreslený seriál a začal si pro sebe brumlat: Svěží duch nás neopouští, my se rádi projdem pouští. Protestovaly i tvarůžky, kterým přetlakem prasklo víčko a olej se vylil panu učiteli Janoškovi do igelitky. Horko a ještě smrádek, no paráda. Naštěstí jsme se otočili a brzy našli správnou cestu a už jsme byli v areálu „BAGR“ s plážovým volejbalem a bufetem. Po krátkém občerstvení jsme pokračovali k jezeru, ke kterému byl špatný přístup a tak jsme vodu viděli jen skrz křoví. První osmáci se vykoupali po několika stech metrech na prvním lepším vstupu do vody. Další šesťáci byli ve vodě na jiném vstupu a teprve potom již osvěžení jsme dorazili na třetí místo, kde se nám to hodně líbilo a vešli jsme se tam všichni. V nohách jsme měli asi 16 km. Voda byla osvěžující a tak jsme u břehu ve vodě čisté, jak mořská laguna, vychutnávali její chlad. Alespoň tedy nějakou dobu, protože bylo nutné stihnout večeři a my to měli ještě 4km do kempu. Pustili jsme děti napřed k bufetu „Bagr“ a když jsme dorazili za nimi, měla polovina z nich objednané smažené langoše a párky v rohlíku. Takže se čekalo a čekalo, než se to udělá. Na večeři jsme dorazili se zpožděním a marně jsme se snažili vysvětlit paní servírce, že naše děti mají kuřecí maso s výbornou bramborovou kaší rády. Zajímavé je, že učitele nikdo nevyzval po večeři na odvetu ve fotbale, kterou nám všichni ráno slibovali. Děti daly přednost stolním hrám a učitelé byli rádi, protože 20,5 km bylo opravdu dost. Nicméně opět podle plánu a instrukcí k výletu, kde se právě o 20 km chůze mluvilo.  Tvarůžky nyní už dobře odležené putovaly do společné ledničky a učitelé do postele. Všichni osmáci (celkem 14) se večer opět shromáždili na chatce u kluků a ke spokojenosti jim stačila jen prázdná láhev od rychlých špuntů a trocha hudby. Na dotaz učitele, jakou  zábavu to děti plánují, prohlásila Jana: „ To nechcete, pane učiteli, vědět.“ Taky milá holka, která, zdá se,  rozumí svému třídnímu učiteli. Šesťáci uspořádali před večerkou vodní balonkovou bitvu. Druhý den ráno sbírali „stovky“ balónků, které  vyvěsili na zábradlí učitelské chatky.

Na cestě zpět se již nic zvláštního nestalo. Na náměstí v Mohelnici postoupili brigádníci s chodníkem zase o kus dál a za nimi šli dělníci, kteří chodník zase rozebírali a opravovali některé křivě položené žulové bloky. V naprosto přeplněné Rožnovce nám ten samý průvodčí důrazně připomínal, že nemáme nahlášenou skupinu a že nás může z vlaku vykázat. My argumentovali tím, že nás zlobí navigace, a že jsme tudíž logicky nemohli předem vědět, kterým vlakem dorazíme. V pátečním odpoledním vlaku tam s námi bylo, k překvapení pana průvodčího, asi dalších pět výletních skupin. No a tak jsme se potkali s našimi deváťáky, kteří se vraceli šťastní z třídenního výletu z Prahy s paní učitelkou Štědrou a Satolovou a taky přijela paní asistentka Válková ze studijního pobytu. Mamince Kubelové jsme bezpečně předali oba její syny. Takže Happy End v pátek v Rožnově na nádraží.

 

 

Napsal na žádost osmáků a opakované dotazy: Kdy už bude slohovka? Máte už slohovku?: jejich třídní učitel Miloslav Janošek dne 14.6.2018

Výběr z fotogalerie - zobrazit celou fotogalerii

Zajímavé odkazy

Logo základní školy Pod Skalkou v Rožnově pod Radhoštěm, Podskalio Škola